Křehké zdraví ji provázelo již od raného dětství. Nespočítala by, kolikrát měla angínu, virózu nebo "píchnuté" ucho, ani kolik krabiček antibiotik za svůj život spolykala. Ačkoliv z toho děti občas "vyrostou", u ní byl opak pravdou – čím byla starší, tím to bylo horší.
V 9 letech jí byla diagnostikována těžká neléčitelná porucha imunity, její první autoimunitní onemocnění. O 2 roky později jí lékaři našli předstádium leukémie, která se díkybohu nerozvinula. A v sedmnácti málem přišla o život kvůli velmi silnému zánětu. Tehdy si uvědomila jednu zásadní věc – že dřív nebo později umře. Záhy propadla pocitu, že musí okamžitě dobýt svět.
Po několika následujících letech, které se nesly ve znamení workoholismu, stresu, spánkového deficitu a ne zcela optimální stravy, přišla facka osudu, která jí měla otevřít oči. To, co začalo jako ztížená rekonvalescence po banální artroskopii kolene, vyústilo v několik měsíců plných bolestí a otoků kloubů, vyčerpání a nekonečné frustrace. Ve svých nejtemnějších chvílích, které prožívala před Vánoci 2017, měla zánět v 16 kloubech po celém těle a téměř nemohla chodit.
Pomoci se dočkala, až když se nad ní tehdejší primářka zlínské hematologie zhrozila a zařídila, aby ji revmatoložka okamžitě vyšetřila místo své obědové pauzy. Věci pak nabraly rychlý spád: diagnóza (seronegativní revmatoidní artritida s Feltyho syndromem) – léky (kortikosteroidy, NSAID a antirevmatika) – úleva.
Za 2 dny mohla skákat přes kaluže, což pro ni bylo naprosto neuvěřitelné. Prvotní radost ovšem brzy opadla, protože nemoc rychle progredovala, ataky přicházely často, symptomy jako bolest kloubů nebo ztuhlost cítila každý den. I když mohla v rámci možností normálně fungovat (podařilo se jí dokončit školu a získat svou první, vysněnou marketingovou práci), kvalita jejího života byla rozhodně nižší, než jak to u třiadvacetiletých lidí bývá. Představa, že by jednou mohla být i matkou, ji děsila, protože byla ráda, že se v těch „blbých dnech“ zvládne jakž takž postarat sama o sebe.
Antirevmatika jí nezabírala ani po třičtvrtě roce a biologická léčba nepřicházela v úvahu kvůli její poruše imunity, takže zůstala odkázaná na kortikosteroidy. A pak přišla zásadní rána – v prosinci 2018 jí byla diagnostikována osteopenie (předstádium osteoporózy). Nařízení znělo jasně – okamžitě vysadit kortikoidy. Jenže to bylo to jediné, co drželo její nemoc alespoň trochu na uzdě.
Upadla tehdy do pocitu naprosté bezmoci. Dalších pár dní neustále brečela a litovala se. A pak se najednou postavila před zrcadlo, otřela si slzy z tváře a nahlas řekla: „Ne, tohle není můj osud. Takhle to prostě nebude.“ Ten moment si pamatuje živě dodnes. Moment, kdy se svým problémům postavila čelem a přestala se schovávat do komfortní role pacienta-oběti. Moment, kdy se rozhodla převzít svůj osud do vlastních rukou a nepoddat se jeho nepřízni. Moment, který, jak se později ukázalo, zásadně ovlivnil další směřování jejího života.
V té době už měla povědomí o Autoimunitním protokolu. Tento alternativní přístup k řešení autoimunitních chorob ji zaujal a v lednu 2019 tak nástupem na eliminační fázi Autoimunitního protokolu započala její cesta k uzdravení. Byla rozhodnutá, že pokud jí AIP nezabere, rozdá své věci, vysadí léky a odjede hledat cestu k uzdravení za mnichy do Indie.
Začátky na AIP byly opravdu těžké. Nevěděla, co může a co naopak nesmí jíst, nikdo z jejích lékařů AIP neznal a rodina ji od tak radikální změny životního stylu odrazovala. První dva měsíce byly jako horská dráha – chvíli jí bylo dobře, pak se symptomy prudce zhoršily... Postupně se ale zmírňovaly a ubývaly. Po pár týdnech se celkově cítila lépe, měla lepší náladu a méně bolestí. Na začátku třetího měsíce všechny symptomy vymizely a už se nevrátily. Najednou si připadala jako zdravý člověk. Nemohla tomu uvěřit!
Zhruba po 4 měsících od zahájení protokolu začala vyřazené potraviny zkoušet a sledovat reakce těla, což je druhá fáze protokolu. Postupně se jí podařilo zařadit většinu potravin, jako například vajíčka, luštěniny, ořechy, čokoládu, hrášek nebo kávu, aniž by zažila výrazné zhoršení symptomů. To přišlo jen v pár případech. Mí nově odhalení zloduši? Lepek, laktóza, papriky.
Zcela bez okolků může říct, že nastoupit na Autoimunitní protokol bylo nejlepším rozhodnutím v jejím životě, díky kterému našla cestu k sobě samé, výrazně zlepšila svůj zdravotní stav, stala se pokornější a vděčnější, vypěstovala si novou vášeň (vaření), stala se abstinentem, a v neposlední řadě nalezla své životní poslání – pomáhat lidem, kteří také trpí chronickými onemocněními.
I proto se rozhodla změnit své pracovní zaměření a na jaře 2020 jako jedna z prvních osob nejen v Česku, ale v celé střední Evropě absolvovala kurz AIP Certified Coach u doktorky Sarah Ballantyne, která je světově uznávanou odbornicí na AIP. Nyní koučuje lidi s autoimunitními onemocněními, píše e-booky, vytváří kurzy a dělá osvětu prostřednictvím přednášek a seminářů – aby bylo AIP na dosah co nejvíce lidem, kterým může pomoci k lepšímu životu!
